Home >> Aktivity >> Karate >> Historie karate a Goju-ryu


Historie karate a Goju-ryu

Bojové umění je staré jako lidstvo samé. Jejich počátky můžeme pozorovat v loveckých zručnostech předhistorických obyvatel naší planety. Samotný rozvoj bojových umění však nastává, až když se postavil člověk proti člověku a začal je používat jako prostředek sebeobrany, nebo k poražení nepřátel ve válce. Bojová umění se rozvíjela v každém koutě na naší zemi, ale nikde na světě nedosáhla takové dokonalosti jako v Asii. Zde se objevují v průběhu staletí nespočetné množství bojových systému a to nejen se zbraněmi, ale i bez nich.

 

 

A právě jeden z nich se rozvinul na tichomořském ostrově Okinawa, místními obyvateli nazývaný jako Okinawa – te, a nebo jen krátce Te, co jednoduše znamená „technika", a nebo „ruka". Tento bojový systém z Okinawy, byl začátkem 20. století přenesený do Japonska a později přejmenovaný na karate. Od roku 1950 se karate začalo šířit do celého světa jako bojový sport a do současnosti se rozvinul v jedno z nejznámějších bojových umění.

Historie karate sahá až do kláštera Shaolin z období starověké Číny, kde už od 5. století n. l. se rozvíjel starý bojový systém Chuan – fa, o kterém je možné tvrdit, že ovlivnil téměř všechna bojová umění v Asii. A oproti tomu, že vývoj karate na Okinawě ve velké míře ovlivňován Shaolinským Chuan-fa se začíná už od 7. století n. l., a jeho historie se datuje již o tisíc roků dříve a to příchodem samurajského klanu Sacuma v roce 1609 z Japonska. V tomto období krutého teroru a deprese vůči domorodému obyvatelstvu, které se nechtělo smířit s okupací Okinawy, nastal enormní rozmach v bojových uměních a zaznamenáváme první dochované důkazy o jejich existenci. Dozvídáme se, že kombinací původního bojového systému Tode a Chuan – fa vzniká nový bojový styl Okinawa – te, jehož hlavní představitelé chodili tajně na studia do Číny a učili se Chuan – fa u slavných mistrů celé roky. Z tohoto se dá usuzovat, že v té době neexistovalo mnoho odlišností oproti klasickému Chuan – fa ve složení tréninku. Největší důraz se kladl na rozvoj síly a odolnosti těla, zvyšování tvrdosti a nám dnes už neznámé účinnosti technik.

Neodmyslitelným spojením bojových umění a duchovního učení (zen, budhismus a taoizmus) nastává rozčlenění Te na dva základní systémy nazývané Shorin a Shorei. Tyto systémy se soustřeďovali v městech Shuri, Tomari a Naha, které byli zároveň hlavním centrem vývoje Te. V městech Shuri a Tomari se vyvinula technika složená na externích školách Chuan – fa nazývaná Shuri – te a Tomari – te, ve městě Naha později technika založená na interních školách nazývaná i Naha – te.

Podstatnou část tréninku tvořily kata, jejichž dokonalost a skutečný význam je nám doposud neznámý. Z tohoto se dá usuzovat, že ani po několikaletém studiu karate i pod vedením renomovaných mistrů z Okinawy, se jen výjimečně najde bojovník, který by odhalil skutečnou pravdu skrytou v tradičních kata. Třeba však vzpomenout, že té době se rozvinulo do absolutní dokonalosti zacházení s různými hospodářskými nástroji v boji a toto okinawské specifikum se jmenuje Kobudo. Tyto nástroje jako je například sai, tonfa, kama, nunchaku, bo a mnohé další se staly součástí okinawského Te.

Koncem 19 a začátkem 20. století působí na Okinawě mistři, jejichž jména jsou již spojena s dnešním, moderním karate. Ze všech vzpomeňme jen některé z mistrů: Anko Itosu z města Shuri, představitel školy Shorin založené na severních čínských školách, učitele Gichina Funakoshiho zakladatele japonského Shotokanu a Kanryo Higashiona, z města Naha, představitel školy Shorey založené na jižních čínských školách a učitele Chojuna Miyagiho otce Goju – ryu. V tomto období vznikají mnohé další styly, které tvoří pestrou paletu okinawského Karate a Kobudo.

Kanryo Higashionna

Chojun Miyagi

Kanryo Higashionna

Chojun Miyagi



Vývoj moderního karate je od samého začátku velmi úzce spjat s historicky těžce zkoušeným ostrovem Okinawa. Koncem 17. Století zaznamenáváme nové informace o rozvoji bojového umění, které se začalo silně přibližovat modernímu karate. V té době se vytvořily tři vedoucí školy: Shuri – te, Tomari – te a Naha – te. Rozvíjely se téměř ve stejné době, ale za různých podmínek. Až začátkem 18. století byla známa první jména velkých mistrů, kteří zastupovali a vyučovali tyto styly.

Styly ze Shori a Tomari jsou označovány jako Shorin – ryu, což je nadřazený pojem pro okinawské bojové umění původních škol. První jméno známého velikána v karate je Satunshi Sakugawa přezdívaný Tode ze Shuri. Za ním jsou následující jména v pořadí Sokon Matsumura, Yasutsune Itosu, Choshin Chibana atd. V Tomari žili Kosaku Matsumura, Pechin Oyadomari, Chotoku Kyan atd. Karate z města Naha se nazývalo Shorei – ryu, pro které je stejné označení jako pro okinawské bojové systémy, které jsou odvozeny od čínské vnitřní školy. První známá jména byla Chatan Yara a Kanryo Higashionna, později přišel Chojun Miyagi, který založil Goju – ryu.

Jeden z prvních známých okinawských expertů bojových umění velkého významu byl Sakugawa Satunshi (1733 - 1815) přezdívaný i „Tode" (Karate) Sakugawa.

Narodil se ve městě Shuri na Okinawě a okinawské Tode a Kobudo začal studovat pod vedením mistra Takahara Peichin z Akata. Takahara se učil Tode a Kobudo od legendární postavy okinawských bojových umění mistra Matsu Higa, který žil na malém ostrově Hamahiga. Tento bojovník jen malé postavy, s rukama jako lopaty se proslavil svými hrdinskými činy. Kdekoliv se na jeho ostrově objevili japonští vetřelci, sebral své Bo a vyhnal je. To mu přineslo daleko sahající slávu, vždyť i japonští samurajové se ho báli a pro Okinawany se stal národním hrdinou. Pro současné generace zanechal tři Kobudo-Kata o kterých se říká, že jsou základem okinawského Kobudo: MATSU HIGA NO KON, MATSKU HIGA NO TONFA, MATSU HIGA NO SAI.

V polovině 18. století přišel na Okinawu čínský vyslanec Kushanku. Tento expert na bojová umění, pocházející z provincie Fukien v roku 1761 poprvé předvedl ukázku kata KUSHANKU. Na Okinawě se říká, že rozhodující vliv na mladého Sakugawu, bylo malé střetnutí s mistrem Kushanku. Stal se jeho žákem a zůstal u něho 6 roků. Naučil se tak jednu variantu Kushanku – kata, ve které byl skrytý obsah celého jeho bojového stylu. Původní Kushanku – kata, byla však Sakugawem pozměněná, a později vedla k založení více variant, které byly odvozené z kata SAKUGAWA NO KUSHANKU. Původní varianta Kushanku - kata byla zachována díky mistru Yara, který odevzdal známému mistru Chotoku Kyan a dnes se cvičí v nezměněné podobě v dojo mistra Shoshina Nagamine ve škole Matsubayashi – ryu.

Sakugawa otevřel v Shuri vlastní školu a položil tím základy Shorin – ryu, které dále rozvíjeli jeho žáci. Říká se, že byl učitelem podle staré čínské tradice a kladl velký význam na učení svých žáků. Sakugawa byl zakladatelem okinawského Dojokun (pravidla chování se v karate), jejichž základy byly dány už čínským Shaolinem. Sakugawa byl znám jako expert v používání zbraní zvláště Bo. Z té doby se zachovala tyto kata: AKUGAWA NO KON, GINOWAN NO KON. Jeho nejvýznamnějším žákem byl Sokon Matsumura, který založil Shorin – ryu karate.

Sakon Matsumura přezdívaný „Bushi" (Samurai) Matsumura se narodil roku 1809 v Shuri. Od útlého dětství projevoval zájem o bojové umění a jako 10 letý se stal žákem u téměř 80 letého mistra Tode Sakugawa. Sokon byl vynikající žák a rozvíjel se rychle na vynikajícího experta bojovných umění. Jeden čas pracoval jako osobní strážce po dobu kralování tří králů z Ryukyu, později jako velvyslanec v provincii Fukien a Satsuma. Po dobu pobytu v Číně navštěvoval školy čínských mistrů a bojové umění studoval i pod vedením vojenských vyslanců. Matsumura byl známý svými udatnými a hrdinskými činy a stal se nejen na Okinawě, ale i v Japonsku a Číně legendou. Od svého krále si vysloužil titul „Bushi" a stal se učitelem bojových umění královské rodiny. Založil svojí vlastní školu a pojmenoval svůj styl Shorin – ryu Gokoku – an Karate. Jeho škola byla jednou z nejvýznamnějších, které v té době na Okinawě byly. Pro starý styl Matsumura byla charakteristická kata PATSAI (Passai) a ještě dnes existuje na Okinawě tato stará forma nazývaná Matsumura Patsai. Je považována za původ všech forem Patsai, které se později vyvinuly v Shuri – te. Také z něj vycházejí varianty Shotokanu.

Matsumura byl velkým expertem Kobudo, které bylo velmi silně ovlivňované technikami prázdné ruky. Mezi jeho nejznámější žáky patřili také osobnosti jako Itosu, Yabu, Hanashiro, Azato, Yamane atd. Ten, kterému odevzdal všechny své vědomosti, byl jeho vnuk Nabe. Postupně ho naučil kata NAIHANCHI, MATSUMURA PATSAI, CHINTO, SAKUGAWA NO KUSHANKU, GOJUSHIHO, SEISAN, ROHAI A HAKUTSURU. Z historických pramenů se dozvídáme, že kata Hakutsuru se cvičila na 30 cm široké desce, upevněné nad vodní hladinou. Převážná většina pohybů této kata se vykonávala na špičkách s roztaženými rukama, znázorňující křídla orla. Nejdůležitější složkou cvičení je dýchání aktivizující vnitřní sílu bojovníka, která je usměrňována myslí a koncentruje se ve spodní části břicha. Tato kata byla dlouhý čas rodinným majetkem rodu Matsumura a byla udržovaná v tajnosti. Matsumura Sokon se jí pravděpodobně naučil přímo v klášteře Shaolin. Nabe Matsumura se stal postupně uznávaným mistrem a k umění starého otce připojil cvičení s využitím zbraní. Výborně ovládal SAI, KAMA, NUNCHAKU, KUSARIGAMA, SURUCHI A TONFA. Nabe se stal později důstojným nástupcem jména Matsumura a jeho nejznámějším žákem byl Hohan Soken, který založil Matsumura Seito – ryu (Ortodoxní Shorin – ryu). Soken Huhan (1889-1982) je považovaný za nositele pravého učení Matsumura Sokon. S tréninkem karate začal pod vedením svého strýce, mistra Matsumura Nabe už jako 13 letý. Po 10 letech výcviku se rozhodl jeho strýc, že ho uvede do pokročilého stylu Bílého orla Hakatsuru. Na Okinawě existuje více variant této kata a jednu z nejznámějších přinesl do Číny mistr Gokenki, který poznal Fukien metodu Hakutsuru. Soken Hohan byl známý jako vynikající učitel a kladl velký důraz na spojení mezi žákem a učitelem a domníval se, že povrchní vztah vede k povrchnímu bojovému umění. Podle něho je Shorin – ryu přirozeným stylem, ve kterém se výuka přizpůsobuje individuálním schopnostem žáka. Využívá se v ní mnoho úchopových technik, díky kterým je možné aktivně působit na vitální body. Tyto techniky se vyučovaly tajně a proto se nikdy neobjevily v souborných cvičeních. Základem těchto je aplikace: Slabšího soupeře třeba uchopit pevně a silnějšího jemně.

Pokračovatelem Matsumura Seito – ryu po smrti mistra Hohan Sokena, se stal jeho žák Kise Fuji.

V historii okinawského Karate a Kobudo se postupným vývojem objevují nové bojové systémy, jako i k nim patřící hlavní představitelé a jejich následovníci. Ze života mistrů bojových umění z Okinawy se zachovalo velké množství příběhů, které jsou pro nás dnes, už jen těžko uvěřitelnými legendami.

V následujících kapitolách se seznámíme s dalšími styly karate typu „Shorin", jako i s pokračovateli (nebo už přímými nebo nepřímými) zakladateli školy Sokona Matsumuru, o kterých už můžeme povědět, že byli představiteli moderního karate.

Mezi jeho nejznámější žáky patřily také osobnosti, jako jsou například Anko Itosu, Kentsu Yabu, a nebo Chomo Hanashiro a Anko Azato. Později jak se budeme zabývat jedním z největších mistrů okinawských bojových umění Anko Itosu, seznámíme se s jiným slavným představitelem karate, mistrem Kentsu Yabu, svého času známým jako neporazitelný bojovník.

Yabu Kentsu se narodil v roku 1866 v malé dědině, nedaleko známého města Naha. Už jako dítě vynikal svými fyzickými dispozicemi, a tak jako mnoho jeho vrstevníků i mladého Kentsu začali přitahovat bojová umění. Karate se začal učit ve škole slavného Sokon Matsumuru. Mladík byl nejen silný, ale i ctižádostivý a proto si umínil, že se stane žákem dalšího slavného mistra Anko Itosu. Dostat se však do dojo takové okinawské legendy bylo velmi těžké, o čem se mnohokrát přesvědčil i houževnatý a vytrvalý Kentsu Yabu. Těžko povědět do jaké míry jsou tyto údaje hodnověrné, ale podle nich se mladý zájemce o karate dostal do učení k Itosu senseiovi až po téměř dvou desítkách pokusech. V následujícím období každý den prováděl údery do makiwary až do úplného vysílení a později si díky neúnavnému drilu vypracoval vyjímečný úder, jehož okamžitý účinek byl zdrcující. Jako 17 letý se zapsal na vojenskou akademii Kashi Yoseisho v provincii Satsuma, která byla nejlepší pro všechny mládežnické organizace, jejichž posláním byla výchova potomků samuraje. Nesmíme zapomenout, že akademii absolvoval právě v čase, když se japonská armáda chystala na invazi do Číny. V čínsko – japonské válce bojoval v japonské armádě a získal hodnost poručíka, což mu později přineslo na Okinawě přezdívku „seržant". Na bojovém poli zdokonalil své karate a rozvinul styl, který byl maximálně efektivní a smrtelný. Když se po vojně vrátil na Okinawu rostla jeho sláva a byl známý jako neporazitelný bojovník. Po skončení bojového konfliktu se Kentsu Yabu vrátil na Okinawu, kde začal pracovat v rodinném podniku, takže karate se stalo pro něho pouze koníčkem. Naštěstí Itosu sensei požádal svého mimořádně schopného žáka, aby vykonával funkci instruktora v učitelském kolektivu v Gakko. A právě v tomto období přišla nečekaná pozvánka z Havaje.

Bohužel, zmínky o Kentsuových věrných vystoupeních byli v západní literatuře velmi skromné. Nebýt Keseia Ihu možná by se o nich v současnosti už vůbec nemluvilo. Díky jeho přátelům z Havaje, s kterými se zkontaktoval a z vyprávění některých přímých účastníků mistrovských ukázek se dozvídáme, kdo byl slavný bojovník Kentsu Yabu. Všichni ho popisovali jako vysokého poměrně chudého člověka, který měl každý pohyb svého těla neomylně přesný. Na rozdíl od ostatních známých karatistů působil velmi uvolněně, co se promítalo i v jeho plynulých až strojově přesně vykonávaných technikách. Oproti svojí výšce se dokázal dostat do neuvěřitelně nízkých postojů, z kterých rozdával údery a kopy připomínající šlehy biče. I když proti němu nikdo nebojoval, z jeho těla sála hrozná síla. Cvičení kata připomínalo vlnobití s obrovskou silou, narážející na mohutné skály. Vystoupení Kentsu Yabu měli obrovský úspěch, který sám mistr ještě umocnil tím, že se rozhodl na nějaký čas na Havajských ostrovech zůstat a vyučovat karate. Jeho výuka a následné ukázky se stali jedním z nejžádanějších vystoupení, jaké se kdy v této oblasti konali. Popularita a sláva Kentsu Yabu se šířila nejen na Havaji ale i na Okinawě. Bohužel, jak už to bývá, právě v jeho rodném městě se našli nepřející, kteří žárlivě sledovali Kentsuovi úspěchy. Začali proti němu otevřeně vystupovat, s úmyslem vyprovokovat ho ke konfrontaci. Kentsu Yabu věděl, že jakmile nenajde způsob, jak nepřející umlčet, bude jeho život prakticky v neustálém tlaku a nebezpečí. A tak žákovi slavných mistrů Matsumura a Itosu nezbývalo nic jiného, než se rychle rozhodnout. Už od raného mládí bylo o něm známé, že nikdy nekonal unáhleně a už vůbec ne bezhlavě. Pochopil, že množící se výzvy na souboj je nemožné donekonečna ignorovat, a tak přešel do útoku. Jednoho dne veřejně vyzval na souboj jednoho z nejsilnějších bojovníků okinawského karate a to známého rváče Choki Matobua, o kterém bylo známé, že je proslavený konfrontačními zápasy. Nejvíce se vyznačoval vrozenou divokostí, přerostlou až do krutosti, kvůli čemu ho postupně odmítli všichni okinawští mistři. Nakonec se Chokiho ujal známý mistr Kosaku Matsumora, který ho sice z části převychoval, ale nikdy nezkrotil, Kentsku Yabu dobře věděl, že jakmile vyzve takového bojovníka s Motobuovou reputací, navždy umlčí všechny potencionální vyzyvatele. Zápas se konal v Motobu Goten, prostorném domě, patřícím rodu Motobu. Kentsu se s Chokim nikdy nestřetl, ale zato se však velmi dobře znal s jeho starším bratrem, který konfrontační duel zorganizoval. Z prostorových důvodů byl souboj zpřístupněn jen omezenému počtu diváků, mezi kterými nechybělo i několik novinářů. Podle mnohých renomovaných odborníků té doby, byli šance absolutně vyrovnané. Zápas trval asi půl hodiny. Oba dva bojovníci používali z větší části údery otevřenou rukou, jejichž účelem bylo vyvést soupeře z rovnováhy a ne ho bolestivě zranit. Místo toho byli však oba po mnohých tvrdých úderech obsypaní podlitinami a tržnými ranami. Nakonec přišlo rozuzlení – Kentsu srazil Motobua k zemi tak, že když by se jeho soupeř nebyl vzdal zlomil by mu ruku. Tímto vítězstvím dosáhl Kentsu dvojnásobný úspěch. V prvé řadě utlumil všechny další vyzivatelské snahy a zároveň si získal na Okinawě kredit nejlepšího bojovníka, který přemohl v tomto historickém souboji do té doby neporazitelného Chokiho Matobua. Je ironií osudu, že fenomenální Knetsu Yabu se stal známým, ne jako šiřitel karate, ale jako vítěz tohoto památného zápasu. A možná právě proto vedl své žáky k poznání karate nejen po fyzické stránce, ale i po stránce filozofické, čeho důkazem jsou i jeho slova: karate není jen sportem ani kratochvílí, ale uměním, které buduje lidský charakter. Každý trénink, každé vítězství je krokem vpřed v myšlení a konání bojovníka v karate. Následovníci jedinečného stylu karate a životní filozofie Ketsu Yabu jsou jeho přímí žáci: Kenko Nakaima (Ryuei – ryu), Shinken Taira (Ryukyu Kobudo), Chotoku Kyan (Shorin – ryu) Choki Motobu (Okinawa Kenpo) atd. Tento tichý sensei s uhlazenými způsoby se stal pro následující generace ideálním příkladem člověka oddaného bojovým uměním. Nikdy moc nemluvil, protože už od svých prvních kroků v dojo mistra Matsumura, až do konce svého života byl přesvědčený, že podobně jako v životě, tak i v bojových uměních nemohou slova znamenat víc než činy. A možná právě díky svojí vrozené schopnosti, zůstal tento všeobecně uznávaný mistr z města Naha dodnes v duši svých okinawských kolegů.

A tak, tento velký bojovník okinawského karate, v té době uznávaný a vážený, je v současnosti pro mnohých téměř neznámý.


V následující části Vás seznámíme s jedním z nejznámějších a největších mistrů okinawského bojového umění Yasutsune (Anko) Itosu, kterého i na Okinawě považují za zakladatele moderního karate. Později Vám představíme i jeho následovníky a pokračovatele, kteří šířili původní školu Shorin – ryu karate doma, i daleko za hranicemi Okinawy.

Yasutsune (Anko) Itosu

Yasutsune (Anko) Itosu


Anko Itosu se narodil 1832 v okinawském městečku Shuri. Bojovému umění se začal věnovat ve svých 16 letech, když ho otec přivedl k jednomu z největších expertů bojového umění Shuri – te v té době, k mistrovi Sokon Matsumurovi, kde pod jeho vedením tvrdě pracoval osm roků. Kromě něho se učil ještě u jiných mistrů jako Shimpan Gusukuna a Yasuri. V tom období se vypracoval v neporazitelného bojovníka a v  jednoho z nejuznávanějších mistrů bojových umění jací kdy v karate byli. I když byl Anko Itosu malé postavy dodnes jsou známé legendy o jeho obrovské síle v rukách, s kterými dokázal štípat bambus. I proti tomu, že byl mnohokrát vyzvaný na souboj, nebyl nikdy poražen. Poslední a možná nejznámější souboj se uskutečnil, když měl Anko Itosu 75 let. Bylo to v časech když se Japonci všemožným úsilím snažili odhalit tajemství okinawského Te, což bylo také důvodem soustavných provokací a konfrontací. Mistr Itosu se rozhodl ukončit tyto nesmyslné spory a přijal výzvu Japonců. Aby zástupci japonské školy bojových umění neztratili svou tvář, postavili do památného souboje svého největšího šampióna v judo. I když se zápas skoro nekonal, neboť Japonci odmítli konfrontovat své bojové umění se starým mužem, co pokládali za urážku, nakonec se souboj uskutečnil, ale trval jen několik okamžiků. Když Japonec poprvé zaútočil, mistr udělal krátký úder pěstí přímo do protisměru a japonský bojovník padl k zemi v bezvědomí. Po tomto zápase mistr Itosu pověděl všem přítomným, že karate by se nikdy nemělo používat ke konfrontačním účelům, protože umění „cesty prázdné ruky" je myšleno jen pro bez východiskové situace.

Anko Itosu přezdívaný „Svatá pěst Shuri – te" byl jedním z největších mistrů bojových umění, který se zasloužil významným způsobem ve vývoji metodiky vyučovaní karate vytvořeným modifikací starých kata. Rozvinutím Matsumurových kata Naihanchi, Passi a Kusanku vytvořil jednoduší formy Naihanchi I, Naihanchi II, Naihanchi III, Passai sho a Kusanku sho. V roku 1905 se stal učitelem karate na DAI ICHI KOLLEAGE a výraznou mírou se zasloužil o zavedení karate do všech okinawských škol. V tomto období vytvořil soubor vlastních gymnastických cvičení pod jednotným názvem kata PINAN (Shodan, Nidan, Sandan, Yondan a Godan), které zavedl na základních školách Okinawy. Předpokládá se, že pro vytvoření těchto cvičení, byly základem původní kata PASSAI a KUSANKU. Anko Itosu, běžném životě známý jako neobyčejně milý a citlivý člověk, v dojo se měnil na přísného učitele, nekompromisně vyžadujícího dodržování disciplíny a tréninkového programu. Itosu byl přesvědčení, že každý jeho cvičenec musí co nejdříve dosáhnout plného ovládnutí svého těla před dalším rozvojem v bojových uměních, a proto pro něho existovala jen jedna cesta a to cesta kata. Sám k tomu řekl : „ V bojových uměních nedochází k žádnému pokroku, když cvičenec zameškává zdokonalování svých kata". Při cvičení kata se kromě rozvoje těla zdokonalovala kontrola dýchání a ducha, schopnost klidné koncentrace a ovládnutí sebe samého. Itosu vždy říkal, že člověk, který pravidelně cvičí kata může dosáhnout klidného stavu a zároveň je schopný vyjádřit každý vnitřní pocit v daném pohybu. Při vyučování poukazoval stále na to, že vlastní podstatou karate není sebeobrana, ale cvičení k dokonalé zralosti osobnosti. Anko Itosu zemřel v roce 1916, přičemž zanechal po sobě nemálo žáků, kteří dlouhé roky s úspěchem pokračovali v celoživotním díle svého velkého mistra. Mezi nejznámější přímé žáky mistra Itosu patřili Kentsu Yabu, Moden Yabiku, Kenwa Mabuni, Chomo Hanashiro, Shimpan Shiroma, Choshi Chibana, Gichin Funakoschi. Poslední jmenovaný G. Funakoschi se stal známým nejvíce v Japonsku, mistr Choshin Chiba vyvíjel aktivitu především v rodné Okinawě. Podle pramenů to byl právě on, který údajně pojmenoval umění mistra Itosu na Kobayashi Shorin – ryu. Mistr Chibana se narodil 5. 6. 1885 v Shuri. Karate začal studovat od svých 15 let u mistra Itosu, který byl jeho jediným učitelem a celoživotním vzorem. Zůstal u něho až do jeho smrti v roku 1916. Po 20 letech tvrdého tréninku si založil vlastní dojo, kde vyučoval umění „prázdných pěstí" v té samé podobě jako jeho učitel. Karate považoval odjakživa za bojové umění, takže sportovní podoba neměla podle něho opodstatnění. Chochin Chiba je považovaný za největšího Okinawského mistr nové generace. Už za svého života byl uctívaný jako „Velký mistr" daleko za hranicemi Okinawy a sám byl v Japonsku považován za žijící legendu. Byl navštěvovaný mnohými mistry, kteří ho pokládali za jednoho z posledních velikánů okinawského karate a strážce tradice bojových umění.

V květnu roku 1956 byla založena Okinawan Karate – do Federation a Chochin Chiba se stal jeho prvním prezidentem. O dva roky později mu přibila další funkce Okinawan Shorin – ryu Association, na jehož vzniku měl největší zásluhu právě on. Neméně zajímavé je Chibanův názor na samotnou podstatu karate. Po dobu cvičení by měl člověk sjednotit svoji duchovní energii s myslí a tělem. Ruce a nohy by měl pravidelným cvičením přimět v ocelové hroty, kterými je možné soupeře zneškodnit jediným úderem. Tento Cíl však je možné dosáhnout jen  postupným tréninkem, ve kterém se nedá nic urychlit. Po celý svůj plodný život se řídil následujícími dvěma principy:

1. Kata nestačí jen cvičit, ale je třeba jí i rozumět, abychom byli schopni vnímat a cítit každou techniku.
2. Neustále třeba zdokonalovat fyzickou kondici, rychlost a vnímavost, protože jen díky tomu můžeme protivníka porazit.


Na otázku, která vlastnost mistra bojových umění je nejcennější odpověděl: „Čest! Muž ctí jen muže, který dá slib a dodrží ho a muž, který dá slib a nedodrží ho, nemá žádnou cenu. Čest je nejhodnotnější vlastnost, kterou člověk má. Mistr bojových umění je čestný muž."

I v osmdesáti letech věřil Chochin Chiba své životní filosofii a neustále tvrdil, že musí projít ještě velký kus cesty za poznáním. Zemřel v roce 1969 ve věku 82 let na zákeřnou nemoc. Jeho přímými žáky byli Shugoro Nakazato, Ketsuya Miyiahara, Angi Uesu, Yushoku Higa.

 
Trénink karate
Thajsko podruhé
Tréninky
Banner
Hledání
Anketa
Jak jste se o nás dozvěděli?